Tělocvična má být pro žáky bezpečným a radostným prostorem pro pohyb a pro učitele místem, kde jsou pokyny slyšet bez křiku a kde píšťalka nezní, jako by se pískalo v tunelu. Typická školní tělocvična má velký objem a převahu tvrdých, nárazuvzdorných povrchů (sportovní lakovaná/PU podlaha či parkety, betonové nebo omítané stěny, hladký beton či trapézový plech na stropě). Tyto materiály výrazně odrážejí zvuk, a tím prodlužují dobu dozvuku (T). Bez akustických úprav bývá T > 2 s (u některých hal klidně i 8–10 s), takže výkřiky a údery se „slévají“, klesá srozumitelnost pokynů a zhoršuje se i subjektivní pocit bezpečí. V praxi míříme na T ≈ 1,5–2,0 s, aby byly pokyny čitelné napříč prostorem a provoz působil klidněji. Specifikem tělocvičen je určitá „nevyzpytatelnost“ akustiky; zároveň norma nepožaduje tlumení nejnižších frekvencí, takže úpravy se obvykle řeší až od 250 Hz. Důležitým faktorem je také nárazu vzdornost použitých materiálů, která může celkovou úpravu prostoru prodražovat.